Smyslu objektivním

– je míra možného chování právního subjektu, která vyplývá z určitého obsahu konkrétního právního vztahu a je zpravidla definována jako souhrn oprávnění toho kterého účastníka onoho právního vztahu (vedle jeho povinností). (*mám ve smlouvě určeno, co mám „právo“ udělat – platí jen pro mě, který jsem podepsal tu smlouvu – je to subjektivní)
Význam práva: Stát vytváří pravidla tím, že uznává určité formy pravidel za právní. Tvorba práva je v tomto smyslu závislá na státu. Tvorba práva ale není závislé na státní moci jako takové, ale na společenských vztazích, ve kterých na sebe jednotlivé subjekty vzájemně působí. Právo slouží jako prostředek ochrany, zformování a upevnění vztahů mezi subjekty tím, že pod hrozbou donucení zajišťuje určité chování lidí, potřebné k bezproblémovému fungování vztahů. (smlouvy – jejich dodržování, zákaz násilí). Také vztahy obsahující sociální rozpory potřebují právní regulaci – aby nevznikaly neustálé konflikty-musí být jasné, co je dovoleno a co ne – určit hranici, kam až se může zajít. Stát vládne nad společností pomocí práva. Právo je jednou z funkcí státu. Státní donucení k určitému chování není svévolné, ale je průhledné (transparentní), objektivní (pro všechny stejné) a má svá vnitřní pravidla. Dává jistotu postavení subjektům práva. Právo zároveň zakazuje a postihuje jakékoli jiné donucení, které se neopírá o právo. Právo zároveň omezuje svobodu (tím že postihuje) a zároveň tak vymezuje a garantuje míru svobod, které subjekt má. (když někdo poruší mou svobodu, bude potrestán). Ústava ČR: Každý občan může činit to, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen dělat to, co zákon výslovně neukládá. Státní orgány (moc) slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v mezích, případech, a způsoby, které stanoví zákon. (státní orgány můžou činit jen to, co jim zákon dovoluje).
Právní vědomí – vlastní představa o právu, resp. o tom, na co máme právo. (je teoreticky na právu nezávislá) – řídí se jí většina lidí – v některých případech je ale nutné znát platné právo.
Je to vlastně systém hodnocení lidského chování, který toto chování může z hlediska oprávněnosti či neoprávněnosti hodnotit stejně, ale také odlišně než platné právo. U platného práva se říká: „de lege lata“ (právo platí), u právního vědomí: „de lege ferenda“ (mělo by platit jako právo, ačkoli buď platí nebo neplatí). Každý člověk může mít své vlastní (odlišné od ostatních lidí) právní vědomí. Morálka je schopnost člověka řídit se ve všech úkonech svědomím. V širším smyslu pravidla chování, považovaném v dané společnosti, vlivem tradicí a konvencí (zvyků) za zavazující individuální svědomí každého jedince. Morální normy nejsou státem vynutitelné, nejsou vyjádřeny oficiálně ani nejsou publikovány. Morální donucení funguje takovým způsobem jako veřejným míněním, veřejným opovržením, veřejným povzbuzením apod.
Právo, které je v té které společnosti vyžadováno, závisí na specifikách jednotlivých kultur. Můžeme rozlišit právní kultury kontinentálně evropské – hlavním pramenem práva jsou zákony (normy),(je založeno na římském právu), angloamerické (založ. na systému