Otázka č. 5. Presumpce neviny
Zásada presumpce neviny (§ 2 odst.2) – toto ustanovení říká: dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen. Presumpce neviny bývá přiřazována k zásadám týkajícím se dokazování. Pro dokazování v trestním řízení se zásady presumpce neviny vyplývá, že vina musí být obviněnému prokázána zákonnými prostředky, obviněný není povinen dokazovat svojí nevinu. Vina musí být obviněnému prokázána bezpečně. Jestliže po provedení všech dostupných důkazů zůstanou pochybnosti o vině obviněného a nepodaří-li se tyto pochybnosti rozptýlit dalším prováděním reálně dostupných důkazů, vynese soud vždy definitivní rozhodnutí, a to zprošťující rozsudek. Procesním důsledkem toho, že obviněný nemusí dokazovat nevinu je pravidlo, že pochybnost prospívá obviněnému – pravidlo in dubio pro reo. Pochybnosti se musí týkat otázek skutkových nikoliv právních. Presumpce neviny jako pravidlo při zacházení s obviněným se projevuje v tom, že orgány činné v trestním řízení jsou povinné postupovat vůči obviněnému nestranně a nezaujatě. Při volbě prostředků a postupů nutných ke splnění účelu trestního řízení musí orgány činné v trestním řízení obviněnému ukládat jen ta omezení, která jsou nezbytná k úspěšnému provedení trestního řízení a nejméně zatěžují obviněného.
