JEDNOČINNÝ SOUBĚH A PŘÍPADY VYLOUČENÍ JEDNOČINNÉHO SOUBĚHU

– každý skutek má být posuzován podle všech ustanovení, jejichž znaky má X v některých případech však stačí použít k právní kvalifikaci jen jednoho ustanovení zvláštní části; tyto případy se označují jako důvody vylučující jednočinný souběh: – poměr speciality – speciální skutková podstata vylučuje užití obecného ustano-vení, i když je mírnější (např. ustanovení § 220 o vraždě novorozeného dítěte matkou má přednost před ustanovením § 219 o vraždě) – počítají se sem případy kvalifikované a privilegované skutkové podstaty ve vztahu k základní skutkové podstatě a také složené skutkové podstaty vůči skutkovým podstatám, které lze považovat za jejich části (př. loupež vůči krádeži a vydírání) – poměr subsidiarity – subsidiárního ustanovení se užije tehdy, není-li čin trest-ný podle ustanovení primárního; v poměru subsidiarity bývají ustanovení o méně závažných formách trestné činnosti k ustanovením o závažnějších formách – subsidiarita se shledává zvláště u vzdálenějších vývojových stadiích trestné činnosti v poměru ke stadiu bližšímu dokonání TČ (např. v dokonaném činu je zahrnut pokus i příprava); dále u ustanovení o TČ ohrožovacím k ustanovení o TČ poruchovém (např. § 226 ve vztahu k § 221 a.n.); a také méně závažné formy trestné součinnosti ve vztahu k závažnějším – faktická konzumpce skutkových podstat – posouzení skutku jako činu málo závažného je konzumováno posouzením skutku podstatně závažnějšího (např. poškození zámku při loupeži, poškození šatů při vraždě) – pokračování v TČ, TČ hromadný a TČ trvající – považují se za jeden skutek a jeden trestný čin