31) Římské právo obligační – základní pojem obligace (obligace civilní a obligace praetorské), vznik, zánik a obsah obligace
právo obligační (závazkové) je druhým hlavním odvětvím majetkových práv. Jeho největší rozvoj v časech pokročilejšího hospodářského a společenského vývoje. Obligační práva nepetrifikují, ale mobilizují majetkové hodnoty (normy, které regulují pohyb, změnu v hospodářském životě společnosti, tedy směnné a obchodní vztahy). Práva obligační jsou svou podstatou a povahou pouze práva relativní (nepůsobí proti všem, ale pouze proti někomu. Obligační práva se opírají o povinnosti jednoho určitého člověka, tedy o vztah zprostředkovaný, jaksi odvozený. Při žalobě actiones in persónám musí obžalovaný spolupracovat s žalobcem a soudním magistrátem od samého začátku (o jeho povinnost se žaloba opírá, bez jeho osoby by ani řízení nebylo myslitelné). Jejich pramenem je právní povinnost pouze jedinému člověku uložená. Taková povinnost může vyplývat pouze v podstatě z dvou důvodů:
- někdo protiprávním jednáním způsobil druhému újmu a vznikla mu povinnost tuto újmu odčinit
- někdo se s druhým člověkem dohodl o vzájemném plnění a vznikla mu povinnost toto plnění poskytnout.
Stranu oprávněnou nazýváme věřitelem kreditor, stranu zavázanou dlužníkem debitor, oprávnění věřitele nomen, na straně dlužníka koresponduje dluh debitum. Debitum – povinnost určitým způsobem jednat (povinnost poskytnout věřiteli plnění). Tato povinnost může existovat sama o sobě a mít právní význam, obligaci však ještě nevytváří. O obligaci mluvíme teprve tehdy, kdy právní řád zajišťuje věřiteli, že si v případě nesplnění dluhu může z majetku dlužníka odejmout hodnotu dlužného plnění jako náhradu.
