Kritéria pro stanovení hranice
mezi soudními a správními delikty: – objekt deliktu – u správního deliktu – řádný výkon veřej. správy; u soudního deliktu – ochrana osobnosti člověka – závažnosti deliktů – těžší delikty spadají do soudní, lehčí do správní pravomoci – kritérium difamace – společenské odsouzení pachatele – rozdílný typový stupeň společenské nebezpečnosti – zatím však obecně platná hranice mezi oběma typy deliktů nebyla nalezena – všechna činnost veřej. správy je vázána zásadou zákonnosti – zásadní význam zásady nullum crimen, nulla poena sine lege – „zvláštní“ část správního práva trestního není kodifikována; jednotlivé oblasti podléhají rychlejším změnám pr. úpravy => důvod pro obecnější úpravy skutkových podstat správních deliktů, typické je: – zařazování obecných podstat – generálních klauzulí – používání demonstrativních vyčtů – častý výskyt neurčitých, v zákoně nevymezených pojmů – využití blanketních a odkazovacích dispozic – správní delikt – není to jakékoliv porušení práv, ale určitým způsobem kvalifikované; protiprávní jednání musí mít urč. kvalitu a urč. minimální intenzitu – jednou z funkcí spr. trestání je stanovení mezí uplatňování práv a svobod – zákaz analogie k tíži pachatele X v případech, kde analogie není v neprospěch pachatele deliktu, nelze její použití vyloučit => je přípustná tam, kde ji zákon a povaha věci nevylučuje a kde její použití odpovídá specifičnosti daných společen. vztahů – zásada subsidiarity – omezení trestání na případy, kdy je to odůvodněno závažností a společen. nebezpečností protiprávních jednání, kdy je nezbytný zásah přísluš. orgánů a kdy nedostačují jiné prostředky a nástroje
