Později do tohoto zasáhl právem praetor
– posloupnost proti testamentu realizoval praetor tak, že realizoval udělení držby tomu, koho za dědice považoval. To znamenalo, že dědili podle svých intestátních podílů. V požadavcích na vydědění bylo praetorské právo přísnější, neboť mužští mepominutelní dědicové museli být vyděděni výslovně. Materiální práva nepominutelných dědiců odráží převahu kognátských příbuzenských vztahů, původně morální závazek – přirozená láska.
Později nastaveny právní pravidla – hovoří o povinném dílu. Vedle zůstavitelových descendentů a ascendentů jsou to, zůstavitelovi sourozenci. Právo na povinný díl mohla uplatňovat z těchto osob jen ta, která měla k zůstavitelovi nejblíže. Výše dílu se později ustanovila na ¼ dílu později 1/3 nebo ½. Povinný díl nemusel být nechán dědickou institucí, stačila forma odkazu nebo jiná dispozice pro případ smrti, později stačí poskytnutí mezi živými (darování, věno).
Dobrodiní separace – bylo možno oddělit nebo separovat majetek dlužníkův, který se stal dědicem od pozůstalosti, aby byly chráněny zájmy věřitelů. Byla stanovena lhůta 5 let, kdy bylo možné o separaci žádat, jednak byla možnost žádat o vrácení v předešlý stav. Až justiniánské právo poskytlo dědicovi účinnou ochranu proti neomezenému ručení.
