15. Základní tendence vývoje literární vědy a literárněvědné metodologie
- teoretické myšlení o literatuře sahá až do antiky (příručky poetiky a rétoriky), ale formování literární vědy v dnešním slova smyslu jako souboru disciplín je spjato až s nástupem humanitních věd v 19. st.
- existují dva možné přístupy k vnímání literárního díla:
- naším východiskem je jeho interpretace- objekt
- za základ volíme čtenářský prožitek- subjekt
- základní vývojové tendence jsou založeny na základě těchto dvou polarit
- interpretace:
- text literárního díla představuje určitý interpretační prostor
- jednotlivé čtenářské zážitky můžeme chápat jako množinu interpretačních polí
- tato pole se zčásti prolínají (jejich průsečík můžeme označit jako interpretační jádro)
- východiskem interpretace je jednotlivé interpretační pole- vztah mezi vnímateli, rovina subjektu
- text ale nepředstavuje pouze možnost individuálního prožitku ale také objekt zkoumání, směřující ke zjištění interpretačního jádra, např. dokazuje, že většina postupů při zkoumání literárního díla se pohybuje na spojnici obou krajních pólů a pouze se blíží jednomu z nich
- metoda klasicistní:
- měla značně normativní charakter
- aplikovala teoretické poznatky na konkrétní literární tvorbu
- dílo bylo chápáno jako objektivní skutečnost, která se řídí podle určitých objektivních principů
- napodobování antiky
- 17.- 18. st.
- napodobování přírody
- Pierre Corneille: Cid
- Mollière: Tartuffe
- sentimentalismus = preromantismus 18. st.
- metoda romantická:
- nechce normativnost
- navazovala na preromantismus
- přednost jedince, vnitřní prožitky a dojmy nad dogmaty a příkazy
- originalita
- žánry lidové, povídka, lyrickoepické
- Mácha: Máj
- Chataubriand: Atla a René
- rozpor my x realita romantika
- angličtí jezerní básníci
Mohlo by se vám líbit...
