Volní složkou se rozumí nejen chtění,

ale i srozumění s rozhodnými skutečnostmi. Z různého utváření prvků vědění a vůle pak vychází právní teorie při rozlišování různých forem a stupňů zavinění:
úmyslného, kde jde buď o přímý úmysl – rušitel chtěl škodlivý následek způsobit, nebo úmysl nepřímý, eventuální – rušitel věděl, že škodlivý následek může způsobit, a pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn
nedbalostního, kde rozlišujeme buď nedbalost vědomou – rušitel sice nechtěl škodlivý následek způsobit, věděl však, že jej způsobit může, a bez přiměřených důvodů spoléhal, že jej nezpůsobí, nebo nedbalost nevědomou – rušitel nevěděl, že svým jednáním takový škodlivý následek může způsobit, ač vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům o tom vědět měl a mohl.
Rozlišení různých forem zavinění je pak jedním ze základů rozlišování odpovědnosti a diferenciace tíživosti právem předvídaných sankcí.
Dělení – druhy právní odpovědnosti
podle charakteru společenských vztahů, k jejichž ochraně slouží (trestní, správní, občanskoprávní, pracovněprávní)
podle předpokladů vzniku právní odpovědnosti (subjektivní, objektivní); liberační důvody
subjektivní odpovědnost – je k ní třeba jak objektivních předpokladů tak zavinění. Zavinění právnických osob je chápáno jako nevynaložení veškerého úsilí, které lze na dané organizaci v konkrétním případě vyžadovat, k odvrácení hrozící újmy. Na principu subjektivní odpovědnosti je založena trestní odpovědnost, disciplinární odpovědnost, většina případů odpovědnosti za škodu aj. Zavinění jako předpoklad vzniku právní odpovědnosti může být právními normami stanoveno dvojím způsobem. Buď je zavinění předpokládáno vyvratitelnou právní domněnkou (subjektivní odpovědnost s předpokládaným zaviněním), nebo předpokládáno není a pak musí být odpovědnému subjektu prokázáno (subjektivní odpovědnost s prokazovaným zaviněním).
AD subj. odpověd. s předpok. zaviněním (exkulpační systém) se má ze zákona za to, že zavinění je dáno, a nemusí se tudíž prokazovat. Odpovědný subjekt se však může své odpovědnosti zprostit, jestliže prokáže, že např. škodu na majetku nezavinil. Takto je budována např. obecná odpovědnost právnické osoby za škodu v občanském právu.
Na principu prokazovaného zavinění (tzv. probační systém) je stanovena trestní odpovědnost, obecná odpovědnost pracovníka za škodu v pracovním právu aj.
objektivní odpovědnost – k jejímu vzniku stačí naplnění objektivních předpokladů. Používá se tam, kde má zajistit poskytnutí zvýšené ochrany před následky rizika vyplývajícího z výkonu určitých činností. Objektivní odpovědností je např. odpovědnost za vady a prodlení nebo za škodu způsobenou pracovníkovi v pracovním poměru zaměstnavatelem. Aby právo zmírnilo velmi širokou a přísnou objektivní odpovědnost, stanoví v mnoha případech možnost odpovědného subjektu zprostit se odpovědnosti, prokáže-li, že škoda vznikla z důvodů uvedených v právní normě. Důvody, které umožňují odpovědnému subjektu zprostit se odpovědnosti, označujeme jako liberační důvody. Typickým liberačním důvodem je tzv. vyšší moc, tj. nepředvídatelná a neodvratitelná událost (např. živelná pohroma).
Nepřipouští-li právo možnost liberace, jde o tzv. absolutní odpovědnost (např. odpovědnost za škodu způsobenou porušením informační povinnosti při poskytování služeb)