Právní vědomí

– vlastní představa o právu, resp. o tom, na co máme právo. (je teoreticky na právu nezávislá) – řídí se jí většina lidí – v některých případech je ale nutné znát platné právo.
Je to vlastně systém hodnocení lidského chování, který toto chování může z hlediska oprávněnosti či neoprávněnosti hodnotit stejně, ale také odlišně než platné právo. U platného práva se říká: „de lege lata“ (právo platí), u právního vědomí: „de lege ferenda“ (mělo by platit jako právo, ačkoli buď platí nebo neplatí). Každý člověk může mít své vlastní (odlišné od ostatních lidí) právní vědomí. Morálka je schopnost člověka řídit se ve všech úkonech svědomím. V širším smyslu pravidla chování, považovaném v dané společnosti, vlivem tradicí a konvencí (zvyků) za zavazující individuální svědomí každého jedince. Morální normy nejsou státem vynutitelné, nejsou vyjádřeny oficiálně ani nejsou publikovány. Morální donucení funguje takovým způsobem jako veřejným míněním, veřejným opovržením, veřejným povzbuzením apod.
Právo, které je v té které společnosti vyžadováno, závisí na specifikách jednotlivých kultur. Můžeme rozlišit právní kultury kontinentálně evropské – hlavním pramenem práva jsou zákony (normy),(je založeno na římském právu), angloamerické (založ. na systému common law-zvykové právo, precedenty jsou převažujícím pramenem). Precedent-používá se pro řešení případů, které nejsou normativně upraveny. Rozhodnutí vrcholných nezávislých soudů se potom používá při výskytu podobných, stejných případech v budoucnu. (použití analogie v právu). Protože má právo v těchto anglosaských zemích dlouhou tradici, ustálily se velmi pevné zvyky v chování – každý je dodržuje a není třeba je převádět do psané podoby-podmínkou je, že vymezují chování určitě a jednoznačně. V některých, např. islámských zemích se vyskytují určité společné prvky, které byly dříve významnější než dnes, zvláště v oblasti dědického, rodinného a vlastnického práva. Další typy právních systémů jsou co do významu zanedbatelné.