VII) NUTNÁ OBRANA

– nutná obrana směřuje proti útoku, který ohrožuje společenské vztahy chráněné trestním zákonem a který přímo hrozí nebo trvá
– útok je úmyslné protiprávní jednání člověka, jež je nebezpečné pro společnost  jen takovéto jednání ospravedlňuje obranu proti útočníkovi, jejíž podmínky jsou oproti jednání v krajní nouzi mírnější
 čin osoby duševně choré ohrožující společnost nelze pokládat za útok, nýbrž za nebezpečí odůvodňující krajní nouzi
– útok bývá zpravidla trestným činem (až na bagatelní případy, nepřístojnosti, slabší útoky, které nemají následek ublížení na zdraví)
– útok mívá většinou formu konání, ale může být též opominutím (=neopuštění cizího bytu a setrvání v něm)
– útok musí ohrožovat některou z hodnot chráněných trestným zákonem
– nutné obrany lze užít např. v případě útoku na život, zdraví, majetek, důstojnost a čest; chráněn je nejen jednotlivec, ale i skupina nebo celospolečenské zájmy (státní tajemství)
– čin v nutné obraně je čin dovolený, není proti němu přípustná obrana
– přímo hrozící útok je ten, který má bezprostředně nastat, není třeba s obranou čekat, až začne
– nutná obrana však není přípustná proti útoku teprve připravovaném, který ještě nehrozí bezprostředně; proti útoku již ukončenému

– proti útočníkovi je dovolena obrana, která není zjevně nepřiměřená způsobu útoku; ale musí být tak intenzivní, aby útok odvrátila – musí být silnější
– hranice nutné obrany je u nás velmi široká – dovoluje, aby byla obrana intenzivnější než „přiměřená“, ale nesmí být zjevně nepřiměřená