Podle metody a způsobu výkladu:
Metoda jazykového výkladu – zkoumá smysl slovního vyjádření právní normy podle sémantických a lexických poznatků ( použití určitých pojmů pro určité věci ) a podle gramatických, morfologických a syntetických pravidel ( spojky, slovesné časy… )
Metoda logického výkladu – smysl PN podle pravidel formální logiky
důkaz vyloučením
důkaz vztahu užšího k širšímu pojmu ( je-li zakázáno neúmyslné jednání, je zakázáno i úmyslné )
důkaz vztahu širšího k užšímu pojmu ( ustanovení o právní subjektivitě organizací platí i pro organizační jednotky organizací )
důkaz o opaku ( právo subjektu prokázat, že škodu nezavinil )
Výklad systematický – vychází ze zařazení PN do systému dalších PN. Norma speciální má přednost před formou obecnou
Výklad historický – určuje smysl PN z hlediska cílů a podmínek v době, za nichž se stala platnou
Podle poměru smyslu právní normy a jejího slovního vyjádření:
Doslovný výklad ( adekvátní ) – smysl PN a smysl jejích slovního vyjádření jsou identické
Zužující výklad ( restriktivní ) – smysl PN je užší, než její slovní vyjádření
Rozšiřující ( extenzívní ) – smysl PN je širší, než její slovní vyjádření
Ad b) a c) – požívá se výjimečně
Podle dosahu výkladu:
Obecný výklad – vztahuje se na celou oblast působnosti PN (např. výklad pojmu: „nevyužití kvalifikace pracovníků“)
Kasuistický výklad – vztahuje se na určitý druh případů upravených PN (např. nevyužití kvalifikace pracovníka, který má více kvalifikací)
Individuální výklad – vztahuje se k individuálnímu případu (např. nevyužití kvalifikace konkrétního pracovníka)
