Mez. smlouvy na ochranu ovzduší

Mez. smlouvy na ochranu ovzduší:
1. mez. smlouvy na ochranu před kyselou depozicí:
Úmluva o dálkovém znečišťování ovzduší přecházejícím hranice států (Ženevská) – uzavřena r. 79. Dálkové znečištění je definováno jako takové znečištění ovzduší, jehož fyz. původ je plně nebo částečně situován na území jednoho státu a jehož nepříznivé efekty se projevují na území druhého státu v takové vzdálenosti, že není možné rozlišit příspěvky individuálních zdrojů emisí nebo skupin takových zdrojů. Smluvní strany se zavázaly k úsilí omezit znečištění ovzduší, včetně jeho dálkového přenosu. Úmluva byla často kritizována, neboť neobsahuje žádný časový rozvrh ani odpovědnostní či vynucovací mechanismus. Úmluva byla doplněna těmito protokoly:
– Protokol o snížení emisí síry nebo jejich dálkového přenosu přes hranice nejméně o 30 % – protože bylo zřejmé , že budou nezbytné další redukce v kratším čas. období, než jaké předpokládal tento protokol, byl přijat:
– Protokol o dalším snížení emisí sloučenin síry (r. 94) – ČR by dle něj měla dosáhnout snížení o 72 % oproti roku 1980 , a to nejpozději do r. 2010
– Protokol o dálkovém přenosu znečištění ovzduší emisemi oxidů dusíku (NOx) – závazky na zmrazení emisí na úrovni roku 1987. Některé ze zúčastněných stran vyslovily svou nespokojenost s umírněností těchto závazků a ve společné deklaraci vyhlásily svůj závazek ke 30 % redukci emisí do r. 1998.
– Protokol o snižování emisí těkavých organických sloučenin – tyto sloučeniny vedle přímých toxických účinků významně přispívají k tvorbě troposférického (přízemního) ozónu.

2. mez. smlouvy na ochranu ozón. vrstvy:
Úmluva na ochranu ozónové vrstvy (Vídeňská) – uzavřena r. 85, je to rámcová dohoda, jejíž zákl. funkcí bylo stanovit základní principy při ochraně oz. vrstvy (výměna informací, výzkum, mez. spolupráce atd.). Úmluva sama proto nezavazuje strany k omezení používání chloro-fluoro-karbonů (CFC) a dalších pro oz. vrstvu škodlivých látek. Teprve podepsáním Montrealského protokolu o substancích ztenčujících oz. vrstvu se smluvní strany zavázaly k redukci spotřeby a výroby těchto látek. Později byla tato omezující opatření ještě zpřísněna (dodatky k Montreal. protokolu) , protože se zjistilo, že nejsou dostatečná.

3. mez. smlouvy na ochranu před globálním oteplováním :
Úmluva o změně klimatu : přijata na Konferenci v Rio de Janeiru r. 92. Jejím cílem je dosáhnout stabilizace koncentrací skleníkových plynů v atmosféře na takové úrovni, která zabrání narušení klimatického systému. Celkově ale přinesla zklamání, neboť povinnost států při omezování emisí oxidu uhličitého stanovila pouze obecně a nezahrnula žádný čas. rozvrh k přijetí redukčních opatření. Proto došlo k přijetí Kjótského protokolu (viz dále).