Druhy vlastnictví
– nejprve jeden druh vlastnictví, v průběhu rozvoje vznikají další.
- kvíritské vlastnictví (civilní) – jeho subjektem mohl být pouze římský občan, jeho ochrana se uskutečňovala civilní žalobou neboli reivindikací. Nejdříve se uznávalo pouze u věcí movitých, později i u věcí nemovitých.
- bonitární vlastnictví (praetorské) – souviselo s rozvojem směnných a obchodních vztahů. Věci začaly být prodávány v zájmu rychlého obratu zboží (kupec získával podle civilního práva jen držbu, kvíritským vlastníkem zůstával převodce, který věc prodal. Kupec se mohl stát vlastníkem teprve vydržením – musela uplynout potřebná vydržecí lhůta. Docházelo k tomu, že prodávající žalobou od kupujícího žádal navrácení prodané věci. Praetor toto schvaloval, zároveň však přikázal vydat věc pouze při nezaplacení. Povoloval proti žalobci námitku prodané a tradované věci. Nebyl však chráněn proti zásahu třetí osoby. Tuto ochranu přinesla teprve praetorská publiciánská žaloba – publiciana in rem – poskytovala nabyvateli možnost domáhat se vydání věci, přestože neuplynula ještě vydržecí doba.
Ke konci období republiky šlo daleko více o to, jakou žalobu v konkrétním sporu užít popř. jak takovouto žalobu sestavit. To platilo i o vlastnickém právu a vindikační vlastnické žalobě, která byla základním prostředkem k jeho uplatnění na soudu. Vindikace ukazuje svým rázem na to, že vlastnické právo bylo chápáno jako soukromá věc. Vlastnictví bylo zpočátku chápáno jako jedna ze složek moci otce rodiny. Později již vlastnictví nebylo chápáno jako jednostranná moc, nýbrž jako subjektivní vlastníkovo oprávnění, proti kterému je postavena povinnost všech ostatních osob nerušit výkon jeho práva.
