Přenositelnost práv penzijních systémů v EU
Diskuse naznačila a potvrdila značně protichůdné názory poslanců z různých členských zemí a politických frakcí k návrhu Směrnice:
- obavy z vysokých nákladů na zajištění přenositelnosti a z narušení stability systému zaměstnaneckých penzí,
- nutnost zajistit finanční udržitelnost systémů,
- důraz na odpovědnost a kompetentnost sociálních partnerů při sjednávání a řízení systému (zejména v Německu a skandinávských zemích),
- obavy z negativních dopadů různých systémů zdaňování, což návrh Směrnice neřeší,
- přechod z dávkově definovaných na příspěvkově definované zaměstnanecké systémy,
- přenesení penzijního břemena zejména na podniky a zaměstnance, a
- nesouhlas s navrženými výjimkami ze Směrnice.
Z celé diskuze o přenositelnosti práv z doplňkových penzijních systémů vyplývá, že v současné době není ani zcela jasná definice doplňkových penzijních systémů. V současné době EK navrhuje, aby byla přenositelnost práv (zkráceně) na úrovni EU mezi tzv. druhými pilíři, a na národních úrovních aby bylo možné si upravit i přechody mezi druhými a třetími pilíři.
Jak se ukázalo při diskuzi, pak představa systémů doplňkového zaměstnaneckého penzijního pojištění je v podstatě jakákoli forma, kde může zaměstnavatele spořit pro své zaměstnance s výhledem na budoucí čerpání práv v době penze. Takovýto systém tedy může být i české penzijní připojištění se státním příspěvkem, ale také komerční životní pojištění, případné účetní rezervy podle IAS/IFRS, a další možné systémy.
Velká většina profesních organizací, a pravděpodobně i členských států, považuje současnou pozici EK za špatnou a chtějí Směrnici dále upravit. Jedním z problémů je, že tak, jak je Směrnice nastavená dnes, tak není možné převádět malé dávky – tedy například, pokud bude pracovník devět let pracovat v Rakousku a půjde do Maďarska, tak nemá nárok na žádná práva. Toto většina považuje za chybný krok – přenositelnost by měla být v jakémkoli rozsahu. Z toho vyplývá i názor, že by neměla být přenositelnost pouze mezi druhými pilíři, ale mezi všemi systémy důchodového zabezpečení.
Hlavními problémy v přenositelnosti je především rozdílnost v daňových soustavách členských států, dále pak rozmanitost systémů a jejich definice (resp. definice nároků), ale i provázanost na jednotlivé národní státní rozpočty. Jedním z názorů také je, že vzhledem k tomu, že v celé Evropě jde vývoj od dávkové definovaných systémů k příspěvkově definovaným systémům a k jejich individualizaci, pak nejlepší variantou by byl britský systém přenositelnosti práv. Jinak bychom se jako ČR měli připojit k maďarské iniciativě1 a přenositelnost by měla být i mezi nefondovými systémy a vznik nároku by měl být i při malých dávkách.
