Při nabývání práv
od předchůdce mluvíme o nabývání odvozeném či derivátním (derivativním). Derivátní – dvě formy :
- translativní nabývání – když auctor převádí na nabyvatele právo ve stejném rozsahu v jakém je měl sám. (succesio – sukcese, nástupnictví, posloupnost).
- konstituvní nabytí – když auctor převádí na nabyvatele pouze část svého práva (vlastník řizuje služebnost k věci).
Je zřejmé, že derivátní nabytí je mnohem častější a z těchto má převahu translativní, protože právě ono má představuje denní obchod. V římském právu k tomu ještě přichází skutečnost, že tento princip je páteří dědičného práva.
Zánik práv nastává obyčejně z vůle oprávněné osoby. Tedy právním jednáním, kterým se někdo práva buď zbavuje (prodej, darování, opuštění věci), anebo právo omezuje (zastavením věci, zatížením věci služebností). Ve všech případech mluvíme o zcizení práva alienace.
Právní jednání negotium – lze chápat jako projev vůle, který na základě právní normy působý vznik, změnu či zánik soukromých práv. Rozlišují se na jednostranná a dvoustranná. Jednostranná – stačí projev vůle jedné osoby (propuštění otroka na svobodu manumissi, při poslední vůli testamentu při opuštění věci, vyhození věci. Dvoustranná právní jednání – vyžadují souhlasný a vzájemně se doplňující projev vůle dvou stran.
