XXXII. Ochrana proti zásahům, které nejsou rozhodnutím

– jde o situaci nepředvídatelnou, již je nutno okamžitě řešit, anebo je nutný moment překva-pení, bez níž by spr. úkon ztratil smysl => osoby jsou v mezích stanovených zákonem povinny něco konat, strpět, něčeho se zdržet již na základě ústní výzvy, příkazu nebo zákazu oprávněné úřední osoby – podmínky legality: – prokázání pravomoci k urč. zásahu do práv – předložení služeb. průkazu, služební stejnokroj, apod – zásah je svou povahou, obsahem, rozsahem, způsobem a účelem v souladu se zákonem a s pravomocí úřední osoby – způsob = úřední osoba musí dbát cti, důstojnosti, má být srozumitelně vysvětleno, co se na povinné osobě požaduje + poučení o právech,… – otázka, nakolik se lze proti zásahu bránit – právo nepodřídit se konkrétním zásahům veřej. správy, které nesplňují uvedené podmínky legality – problém nutné obrany – přestupkem není jednání, kdy někdo přiměřeným způsobem odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem – případ, kdy se osoba vzpírá a násilně napadá policisty při jejich legálním postupu => může jít o TČ útoku na veřej. činitele – nutná obrana je zřejmě přípustná, když např. do osobní svobody zasahuje úřední osoba, do jejíž pravomoci takový zásah nepatří n. patří, ale v konkrétním případu pro to chybí jakéko-liv zákonné zmocnění – pro posouzení, zda úřední osoba vykonává svou pravomoc je významný zejména územní obvod působnosti a okolnost, zda je v době zásahu ve službě – post factum se lze proti zásahům bránit: – neformální stížností – např. ke správnímu orgánu nadřízenému => vyvodí důsledky jak vůči stěžovateli (omluva,…), tak vůči úřední osobě (disciplinární řízení,…)