Další možné prameny práva – Precedenty – ne v ČR

Obyčeje – zvyky – dlouhodobé používání a závaznost, určitost, konkrétně stanovený obsah, aplikace státního donucení při jejich nedodržení. (nemusí mít písemnou formu, avšak v některých zemích byly obyčeje pro pořádek sepsány (např. na Slovensku obyčejové právo občanské až do r.1950). Je ukázkou živelné tvorby práva: obvyklý způsob chovánízvyková právní norma.
Obecné právní zásady – obecné právní principy – od obyčejů se liší tím, že pro utvoření pravidla nemá význam dlouhodobá praxe. Patří sem např. právní zásada „pacta sunt servanda“ (smlouvy je nutno zachovávat). V angloamer. zemích v některých příp. uznávány jako prameny práva.
Jurisprudence – dnes je tímto termínem označován doktrinální výklad práva, právní věda vůbec-zvláště teorie práva. – dříve odborná činnost římských právníků, směřující k formulaci právních vět, definic, nebo kasuistická činnost která spočívala v podávání dobrozdání k jednotlivým konkrétním případům. (* je to prostě odborný výklad práva (právních norem), který mohl být v některých případech vydáván za právní normu samotnou.) – vyjádření vážených odborníků, právníků, soudců..
Sbírka zákonů – musí tam být všechny normy zveřejněny, aby měly právní moc. Platnost nabývají normy dnem rozeslání sbírky zákonů která ji obsahuje. Účinnost – právní vymahatelnost jejího dodržování – zpravidla po určité lhůtě (buď je v zákoně uvedeno, odkdy je účinný, nebo obecně platí – 15. dnem po vyhlášení ve sbírce zákonů)- je to proto, aby měly orgány i veřejnost čas se s normou seznámit.
Právní norma – pravidlo chování, které je vyjádřeno zvláštní, státem uznanou formou (má podobu některého z pramenů práva) a jehož zachování je státní mocí vynutitelné. Každá právní norma představuje základní prvek platného práva. Chování= určitá činnost nebo nečinnost. Pravidlo chování je obecné – nevztahuje se ke konkrétnímu případu, platí pro všechny.
(klasická) struktura právní normy:
a) Hypotéza – stanoví předpoklady, podmínky za nichž se má realizovat pravidlo obsažené v dispozici, je kritériem, podle něhož se určí, zda se norma vztahuje či nevztahuje na konkrétní případ (situaci).
b) Dispozice – obsahuje pravidlo chování, stanoví, komu a jaká vznikají oprávnění či povinnosti, nastanou-li podmínky uvedené v hypotéze.
c) Sankční hypotéza – stanoví podmínky podmiňující uplatnění sankce. Touto povinností je vždy porušení povinností vyplývající z dispozice, často však k porušení právní povinnosti musí přistoupit další skutečnosti (deliktní způsobilost toho, kdo povinnost porušil, jeho zavinění apod.)
d) Sankce – stanoví důsledky porušení právní povinnosti vyplývající z dispozice, jsou-li splněny všechny podmínky stanovené sankční hypotézou.
(*stanovení co se upravuje (jaká oblast, jaká činnost), určení jak se mám v této oblasti, činnosti chovat, stanovení za jakých podmínek se tak nechovám, co mi za to hrozí)