Odpovědnost za přestupek
III. Odpovědnost za přestupek: skutkové podstaty jsou upraveny v:
– zákoně o přestupcích: základní skutkové podstaty (přestupky na úseku zdravotnictví, přestupky na úseku vodního hospodářství, přestupky na úseku zemědělství, myslivosti a rybářství atd.), zbytkové skutkové podstaty (především § 45 nazvaný přestupky na úseku ochrany živ. prostředí : „přestupku se dopustí ten, kdo porušením obecně závazných pr. předpisů o ochraně živ. prostředí jiným způsobem, než jak vyplývá z ustanovení § 21 až 44, zhorší živ. prostředí“, použitelný je i § 46 – ostatní přestupky proti pořádku ve státní správě a přestupky proti pořádku v úz. samosprávě)
– zvláštních zákonech v podobě speciální skutkové podstaty (např. lesní zákon, zákon na ochranu zvířat proti týrání)
U deliktů fyz. osob (tr. činy, přestupky) platí zásada konsumpce (uložení sankce dle nejpřísněji trestné skutkové podstaty, spáchá-li delikvent více deliktů). Tento princip neplatí u spr. deliktů právnických osob a fyzických osob při výkonu podnikatelské činnosti. Poruší-li tedy svým jednáním ustanovení více zákonů, uloží se jim pokuty několika samostatnými rozhodnutími. Ty může ukládat i více spr. orgánů (dle působnosti)
IV. Odpovědnost za ztráty na živ. prostředí:
1. Do pr. řádu byla zavedena ekologická újma (viz z. o živ. prostředí), protože klasické mechanismy náhrady škody upravené v obč. zákoníku nejsou pro řešení problematiky ztrát na živ. prostředí plně vyhovující – možnost uložit nápravu ekologické újmy musí být totiž dána vždy, když trvá protiprávní závadný stav, a to ex offo příslušným státním orgánem. Nelze proto spoléhat na dispoziční oprávnění k uplatňování náhrady škody majitelem věci. Též formy nápravy je třeba provádět jinými způsoby a v jiném pořadí než je tomu v obč. zákoníku – a to v pořadí: 1. uvedení do původního stavu (je-li to možné a účelné), 2. kompenzace (náhradní plnění ke zmírnění následků), 3. náprava újmy v penězích. Vždy je odpovědný původce újmy. Pr. úprava ale není jednotná a důsledná v určování dalších subjektů (vlastník, stát, obec) odpovědných za provedení nápravných opatření, zejména v případech, kdy nelze (včas či vůbec) zjistit původce ekologické újmy. Schází kritéria pro vyčíslení ekol. újmy v penězích.
2. Náhrada škody – platí ustanovení obč. zákoníku. Při náhradě škody (zejména formou naturální restituce) se zpravidla zčásti kompenzuje i ekol. újma. Základní nevýhodou je ale princip volné dispozice poškozeného v otázkách náhrady škody, který v problematice živ. prostředí nelze akceptovat. Povinnost vymáhání nápravy ekol. újmy by měla být založena na principu oficiality. Ale i pr. režim odpovědnosti za škodu může mít významnou úlohu při předcházení škodám i při nápravě ztrát na živ. prostředí, zvlášť za situace, kdy schází bližší úprava odpovědnosti za ekol. újmu.
Hlavní mez. dokument na úseku odpovědnosti za ztráty na živ. prostředí představuje Úmluva o občanskoprávní odpovědnosti za škody vzniklé v důsledku činnosti nebezpečných pro živ. prostředí – Luganská úmluva – jejím záměrem je zajistit přiměřené odškodnění za škody vzniklé z činností, které jsou pro živ. prostředí nebezpečné. Pokud došlo k ekol. škodám, pak vyžaduje zajistit prostředky pro uvedení do původního stavu nebo alespoň zčásti obnovit zničené či poškozené složky živ. prostředí.
