Narušování ozónové vrstvy

2) Narušování ozónové vrstvy:
Jako část sluneč. záření proudí ze Slunce též ultrafialové (UV) záření. Je to záření, jehož kratší vlnové délky jsou pro život nebezpečné. Toto záření dopadá na svrchní vrstvy atmosféry a ve výškách 15 – 40 km nad povrchem (ve stratosféře) se poprvé setkává s molekulami kyslíku. Energie tohoto záření rozbíjí dvouatomové molekuly kyslíku na jednotlivé atomy. Ty jsou vysoce reaktivní a reagují s jinými dvouatomovými molekulami kyslíku a tvoří molekulu tříatomovou – ozón. Energie ultrafialového záření s vln. délkou větší naopak ozón zase rozkládá. Tento proces je v rovnováze a záření, jehož energie se takto v reakcích kyslíku a ozónu spotřebuje (přemění na teplo) nemůže dopadat ve velkých množstvích na povrch Země a poškozovat živé organismy. Některé látky, které jsou produkovány v příroz. procesech, ale zejména řada látek s dlouhou životností, které vyrábí člověk, se postupně dostávají do vyšších vrstev atmosféry a rozkládají ozón. Ve ztenčené vrstvě ozónu je zachyceno méně ultrafialového záření, které pak může pronikat na zem. povrch. Vysoké dávky UV záření tlumí fotosyntézu, mohou poškozovat citlivé buňky sítnice oka, zvyšují riziko rakoviny kůže atd. Největší vliv na poškozování ozónu mají především tzv. freony (chlorované a fluorované uhlovodíky – CFC). Zejména atomy chlóru (ale i fluoru) dychtivě reagují s ozónem a po několika reakčních krocích se opět uvolňují. Jeden atom chlóru může poškodit až několik desítek tisíc molekul ozónu. Freony se užívají jako chladiva, nosiče aerosolů ve sprejích, expanzní plyny v izolačních pěnách atd. Výzkumy ukazují, že i při splnění požadavků Montrealského protokolu (mez. úml. zaměřená k omezování výroby a používání látek poškozujících ozonosféru) bude koncentrace ozónu ubývat ještě v prvních dvou desetiletích 21. století. V součas. době plní požadavky Montreal. protokolu většina rozvinutých zemích. Velmi nepřesný odhad o produkci a spotřebě freonů je ale k dispozici z řady rozvoj. zemí i ze států bývalého Sovět. svazu.