Právo živ. prostředí

Právo živ. prostředí – soubor pr. norem a prostředků určených k ochraně živ. prostředí. Jde o pr. disciplínu, která vzniká v 60. a 70. létech 20. století. Význam. znakem tohoto práva je proces jeho internacionalizace (to je důsledek toho, že živ. prostředí a jeho ochrana nezná hranic) – projevuje se v rostoucím počtu mez. smluv, uzavíraných za účelem ochrany živ. prostředí a v jejich promítání do práva vnitrostátního.
Právo živ. prostředí je oborem práva veřejného. Lze nalézt společ. instituty se správním právem (správní řízení, územní řízení,..), s finančním právem (poplatky, pokuty), s občanským právem (odpovědnost za škody).
Předmět práva živ. prostředí = společen. vztahy spojené s ochranou živ. prostředí. Jiná def.předmětu – ochrana evolučně vzniklých předpokladů existence lidské kultury. V této souvislosti je třeba vymezit pojem živ. prostředí – dle § 2 zákona o živ. prostředí jde o prostředí přírodní, které podmiňuje existenci organismů včetně člověka (půda, voda, vzduch, organismy…).

Konceptem PŽP do r. 89 byla péče o ŽP, ale fakticky se nepečovala. Dnes je konceptem ochrana ŽP, protože zatížení ŽP je velké a je třeba ho chránit a nikoliv jen o něj pečovat.

Zásady ochrany živ. prostředí:
– Území nesmí být zatěžováno lidskou činností nad míru únosného zatížení.
– Přípustnou míru znečišťování živ. prostředí určují mezní hodnoty stanovené zvl. předpisy. Mezní hodnoty musí být stanoveny s přihlédnutím k možnému kumulativnímu působení znečišťujících látek a činností.
– Lze-li se zřetelem ke všem okolnostem předpokládat, že hrozí nebezpečí nevratného nebo závažného poškození živ. prostředí , nesmí být pochybnost o tom, že k takovému poškození skutečně dojde, důvodem pro odklad opatření, která mají poškození zabránit.
– Výchova, osvěta , vzdělávání se provádějí tak, aby vedly k myšlení a jednání, které je v souladu s principem trvale udržitelného rozvoje, k vědomí odpovědnosti za udržování kvality živ. prostředí a k úctě k životu ve všech jeho formách.