9) Omezení způsobilosti k právnímu jednání – konkrétní skutečnosti, které v římském právu vedly k omezení právnímu jednání
Pokud docházelo k omezování způsobilosti k právům, bývala podmíněna mimořádnými okolnostmi a bývá přechodného charakteru – u propuštěnců a žen. Základem způsobilosti k právnímu jednání je vůle člověka projevená odpovídajícím stylem (slovem či tělesným úkonem). Způsobilost k právnímu jednání nemůže mít právnická osoba (není osobou skutečnou, ale fiktivní) nemá ji ani dítě (má vůli, ale tak nicotnou, že ji právní řád nemůže respektovat). Stejně je na tom i člověk duševně nemocný (mohl to být i marnotratník – člověk který rozhazoval zděděný majetek). Jestliže se u dětí a duševně nemocných popírá právo úplně, u některých případů ji popřít úplně nelze, ale jsou tu skutečnosti které ji oslabují:
- pohlaví – ženy nebyly podle práva rovnocenné mužům, v některých případech nemají práva žádné (práva politické). Omezování aktuální tehdy kdy se stala osobou svéprávnou (žemřel jí otec nebo skončilo její manželství). Jako persona sui iuris měla žena o svých záležitostech rozhodovat sama – toto římské právo nedovoluje – přesvědčení, že žena je člověk lehkovážného ducha. Proto v takovém případě zákon 12 desek stanovuje povinnost určit ženě poručníka.
- Věk – do sedmi let je člověk dítě infans jeho vůli právi neuznává.
– mezi dětstvím a dospělostí 14 let pro muže 12 let pro ženy Nedospělec má způsobilost k právnímu jednání omezenou, může samostatně podstupovat jednání nabývací (může přijmout dar), nemůže ale ze svého majetku nic zcizovat, přislíbit, nesmí pořídit poslední vůli, nesmí uzavřít manželství. Je-li nedospělec persona sui iuris (není podřízen otci) musí mu být ustanoven poručník – vede správu majetku a stará se o jeho výchovu.
Nezletilec – až v posledním období – do 25 let pro obě pohlaví – jsou podl zvláštní ochranou.
