Příčinná souvislost (kauzální nexus)

objektivní souvislost jevů – jevy jsou v souvislosti (nesmí se plést se zaviněním, což je psychický stav) jevy jsou ve vztahu – příčina=>následek v teorii se rozlišují dva směry:

• teorie podmínek – zda komplex určitých podmínek vyvolá následek a zda by bez jedné z nich nastal (prosazuje se v trestním právu)
• teorie adekvátní souvislosti – zda určitý jev při běžném průběhu věci vyvolá určitý následek (předvídatelnost -> uplatňuje se v občanském právu)

zavinění zavinění je subjektivní vztah (stav vůle a vědomí) škůdce ke svému jednání a jeho výsledku, to jest ke škodě stupně a formy zavinění (podle účasti vůle a vědomí): 1) úmysl – tam, kde je vůle i vědomí

• přímý (dolus directus) – škůdce věděl a chtěl (zloděj, zabití ze žárlivosti)
• nepřímý (dolus eventualis) – škůdce věděl a pro případ, že následek nastane, je s ním srozuměn

2) nedbalost – tam, kde je jen vědomí, není vůle:

• vědomá (hrubá) – škůdce věděl, že může způsobit škodu a bez přiměřených důvodů spoléhal, že škoda nenastane
• nevědomá – oslabuje se i vědomí -> škůdce nevěděl a nechtěl, ale vědět měl a mohl

aby vznikla odpovědnost za škodu, stačí pouze jedna z těchto forem zavinění, s výjimkou, kdy zákon přímo vyžaduje úmysl rozlišení, kdy jde o úmysl a kdy o nedbalost je důležité pro:

• vznik škody (§ 424)
• promlčení
• zmírňovací právo soudcovské

obecná odpovědnost za škodu (§§ 420 – 420a) § 420 – 420a -> obecná ustanovení pro celé občanské právo, pokud lex specialis nestanoví jinak § 420 odst. 2 -> zavinění fyzické osoby se přičítá právnické osobě. § 420 odst. 3 -> odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil -> musí to prokazovat obžalovaný, je zde obsažena presumpce viny (presumuje se nedbalost, ne úmysl), obžalovaný se vyviňuje X protiprávnost (1), vznik škody (2) a příčinnou souvislost (3) dokazuje žalobce (hypotézu dokazuje žalobce)