Anafora:
- dnes nejčastější figura zakládající se na opakování slov, opakují se slova na začátku sousedních celků, veršů
- z řeckého anafora = znovuuvedení
- stylistická figura, která vzniká opakováním stejných slov nebo skupiny slov na začátku za sebou jsoucích veršů případně vět a prozaických textů
- anafora je vhodným prostředkem na vytváření větného paralelismu
- na začátku jednotlivých veršů nebo vět v próze se obyčejně opakuje významové jádro, ke kterému se přidávají nové výpovědi, metafory a jiné básnické tropy
- např.:
Noc soví s černým srdcem tmy, noc rodící mě stále znova, noc lamantína nespící, noc kdy tichu straní slova. František Halas: Noc a šeření
epifora:
- druh básnické figury spočívající v opakování stejných slov na koncích veršů
- vyskytuje se, byť poměrně vzácně, v poezii lidové i umělé k zdůraznění určitého výrazu
- opak anafory
- slova na konci celků, veršů
- např.:
Přicházím k tobě. Jaké to máš vlasy! Tak těžké, vonné, sametové vlasy! Ne, nelíbej. Chci hladit tvoje vlasy. Chci spát. Dej mi své vlasy! Karel Toman
epanastrofa:
- opakuje se slovo nebo obrat na konci jednoho a na začátku celku následujícího
- Figury vznikající hromaděním celých struktur:
paralelismus:
- tematický
- gramatický
- z hlediska významového:
- kladný: opakují se struktury, které po významové stránce nejsou protikladné
- záporný: opakují se s významem protikladným, antiteze mezi slovy je zde významový vztah opozice
- paralelismus se často posiluje opakováním slov, tj. kombinuje se hromadění stejných gramatických konstrukcí s figurami spočívajícími v hromadění týchž slov
- Figury vznikající hromaděním významů:
