Územní plánování
Územní plánování soustavně a komplexně řeší funkční využití území, stanoví zásady jeho organizace a věcně a časově koordinuje výstavbu a jiné činnosti ovlivňující rozvoj území; vytváří předpoklady k zabezpečení trvalého souladu všech přírodních, civilizačních a kulturních hodnot v území, zejména se zřetelem na péči o životní prostředí a ochranu jeho hlavních složek – půdy, vody, ovzduší (§ 1 staveb. zák.). Územní plánování vychází z principu poznání hranic únosného zatížení území a trvale udržitelného rozvoje (viz § 5 a § 6 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů). Uvedené základní legální vymezení dále rozvádí § 2 stavebního zákona. V jeho odst. 1 najdeme úkoly a činnosti, které územní plánování zahrnuje. V rámci územního plánování se přitom jak rozhoduje (např. „stanoví limity využití území“), tak posuzuje, hodnotí a navrhuje (např. se „posuzuje a hodnotí územně technické důsledky připravovaných staveb a jiných opatření v území a navrhuje nezbytný rozsah staveb a opatření, které podmiňují jejich plné využití“). Základními nástroji územního plánování jsou podle § 2 odst. 3 stavebního zákona územně plánovací podklady, územně plánovací dokumentace, a také územní rozhodnutí (posléze uvedenému nástroji bude věnována pozornost samostatně v následující kapitole). Územně plánovací podklady slouží zejména pro zpracování nebo změnu územně plánovací dokumentace a není-li tato dokumentace zpracována, pro územní rozhodování a pro sledování vývoje a vyhodnocení stavu a možností rozvoje území. Územně plánovací podklady tvoří:
