Vývoj po Stockholmské konferenci
R. 1973 – Helsinská konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě – zúčastnily se jí všechny evr. země vyjma Albánie. Cílem zlepšení vzájem. vztahů mezi státy a zajištění takových podmínek , ve kterých mohou národy žít v míru a bez pokusů o ohrož. jejich bezpečnosti. Závěreč. akt obsahuje část věnovanou živ. prostředí – státy v ní uznávají, že ochrana a zlepšování živ. prostředí a racionální využívání přír. zdrojů v zájmu současných i budoucích generací , je jedním z úkolů s největší důležitostí pro blahobyt lidu a ek. rozvoj všech a dále že mnoho environmentálních problémů může být vyřešeno jen úzkou mez. spoluprácí. Všeobec. závazek států neznečišťovat živ. prostředí za hranicemi své jurisdikce, zabránění vzniku škod na živ. prostředí a zachování ekol. rovnováhy, myšlenka trvale udržitelného rozvoje (formulovaná jako nutnost zabezpečit kompatibilitu ek. rozvoje a technolog. pokroku s ochranou živ. prostředí).
V oblasti ochrany přírody příjaty 4 globální úmluvy:
– Ramsarská úml. o mokřadech s mez. důležitostí, zvláště jako sídlišť vodního ptactva – r.71
– Úmluva na ochranu světového kultur. a přír. dědictví – r.72
– Úmluva o mez. obchodu s ohrož. druhy volně žijících živočichů a rostlin – r.73 – Washington
– Bonnská úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů – r. 79
na regionální úrovni : RE vypracovala Bernskou úmluvu o ochraně evr. volně žijících druhů a jejich přiroz. sídlišť.
Ženevská úmluva z r. 79 – týkala se problému dálkového přenosu znečišťování ovzduší
Úmluva na ochranu ozonové vrstvy – r. 85 – Vídeň, později doplněna Montrealským protokolem
Úmluva OSN o mořském právu – r. 82, státy se zavázaly chránit a zachovávat mořské prostředí, ochrana moří před zneč.
