Právní jednání:

– je právní skutečností spočívající v chování v souladu s právními normami. Chování v souladu s právními normami je zpravidla projevem vůle, ať už se tato vůle projevuje činností nebo nečinností. Chování v souladu s právem může mít nejrůznější povahu, mívá nejrůznější pohnutky, důvody a cíle. Právní teorie tu řeší několik stěžejních otázek. Především ne každé chování v souladu s právními normami mívá také právní význam pro vznik, změnu nebo zánik právního vztahu. Některé chování (např. dodržování pravidel slušnosti) může být takové povahy, že s ním právo nespojuje žádné následky, jde tu o chování, které je z hlediska právních následků indiferentní. Takové chování je však zároveň v souladu s právními normami, resp. není s právními normami v rozporu. Právo samo není rozhodující příčinou pohnutek, důvodů a cílů chování lidí, to je složitě podmíněno. Aby stát ovlivňoval chování, vyděluje z celé složité soustavy společenských vztahů pouze určité případy jednání lidí a spojuje s nimi určité právní následky. Jen s určitým chováním spojuje vznik, změnu nebo zánik právních vztahů, a tím z takového jednání činí právní jednání a právní skutečnost.
První jednání lze rozlišovat zejména na:
individuální právní akty státních orgánů
právní úkony
Projev vůle: neshody mezi vůlí a projevem – vnitřní výhrada (mentální rezervace), dissimulace
Projev vůle může být učiněn jakýmkoli pro jiné osoby seznatelným způsobem:
výslovně
konkludentním činem
tacitně
Právní úkon směřuje ke způsobení právních následků, které právní normy s takovými projevy vůle spojují.
Kauza právního úkonu– bezprostřední cíl právního úkonu
Náležitosti právních úkonů – požadavky, které jsou právním řádem na úkony kladené. Podle toho, k čemu se náležitosti vztahují je dělíme na:
náležitosti subjektu – způsobilost k právům a povin, k práv. úkonům, způsobilost k odpovědnosti za protiprávní jednání apod. (souhrnně právní subjektivita – fyz.os, práv. os, stát)